Návštěva hospody není povinná

Jsou to už bezmála dva měsíce, co vstoupil v platnost zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, známý spíš pod názvem „protikuřácký zákon“ – ostatně tak ho vnímá i veřejnost.

Zákon zakazuje kouření v restauracích, kavárnách, barech a dalších podnicích, v nichž se lidé stravují či popíjejí, a za jeho porušení hrozí drakonické, v případě menších provozoven dokonce likvidační pokuty.

Změnilo se za tu dobu něco, má zákon vůbec nějaký pozitivní dopad? Ke změnám zcela jistě došlo, z hlediska kuřáka, jímž je i autor těchto řádek, ovšem spíš k horšímu. Ale hlavně je celý zákon naprosto zbytečný.

Ve veřejném životě je spousta míst, kde se nekouří – ale tam se nekouřilo už dávno a nebylo k tomu třeba přijímat žádnou právní normu. Jde o ohleduplnost k lidem, pro něž je návštěva takového místa nezbytná. Na úřad nebo do nemocnice musí z času na čas každý, ve školách se nekouří, co paměť sahá (pravda, výjimku tvořily vždy chlapecké záchodky), kdo má chuť zajít do galerie nebo muzea, setká se s nekuřáckým prostředím, kdo se chce podívat do divadla nebo do kina, rovněž. A všude šlo o rozhodnutí provozovatele či majitele a nebylo třeba zákona. Jenže do divadla ani do galerie člověk nejde proto, že musí – a totéž platí o hospodě. Ani návštěva stravovacího zařízení není povinná a jsou směšné nářky, co má dělat rodina s malými dětmi, když se chce najíst. Je-li taková rodina skutečně tak strašně vyhládlá, že by cestu do jiné restaurace nezvládla a padla na ulici vyčerpáním, může si koupit rohlík v krámku na rohu. Velmi prosté. Ostatně ryze kuřáckých restaurací je konkrétně v Praze jak šafránu, ne-li méně.

Přesto se kouření v hospodě (kavárně, baru, vinárně…) muselo zakázat. A politikům bylo při schvalování zákona lhostejné, že majitel třeba kdysi investoval do rozdělení svého podniku na kuřáckou a nekuřáckou část, nemalé peníze ho stála i vzduchotechnika a další nezbytná zařízení. Mohl ty peníze spláchnout do záchodu a vyšlo by ho to nastejno. Přitom už dlouho byla řada, ne-li většina restaurací nekuřácká a komu vadilo, že zrovna v té jedné se kouří, mohl jít do jiné, hospod u nás bylo donedávna vždycky dost.

Zákon nepřinesl jediné pozitivum, jeho dopad je zcela negativní. Návštěvnost dříve kuřáckých podniků se snížila, což se pochopitelně odrazilo na tržbách – ani ty zprofanované maminky s dětmi se nedostavily, aby finanční ztrátu vyrovnaly. Jestli byly na vesnici dvě hospody, není tam dnes žádná – jednu srazil na kolena protikuřácký zákon, druhá, která by jeho dopady snad ještě jakž takž ustála, už nepřežila zavedení EET. Lidé na vesnici, pro něž byla hospoda nejen místem občerstvení, ale i pracovních schůzek, kde se domlouvala sousedská výpomoc a řešily obecní problémy, ztratili své centrum. Jestliže odborníci varují, že ve vesnicích ubývají stálí obyvatelé, dnes se budou vesnice vylidňovat tuplem.

Dopady zákona ve městech jsou rovněž záporné – kuřáci, kteří byli dosud ukryti v restauraci, nyní postávají přímo před očima školáků, jejichž mravní výchovou se rovněž argumentovalo. Že kouření na chodníku s sebou přináší i nečistoty a hluk, je nabíledni, přičemž hluk se s časem a hladinou alkoholu v krvi postupně zvyšuje. A i když večer hlouček kuřáků rozpráví poměrně klidně, v dříve tiché ulici už je to hluk rušivý, zejména nyní v letních měsících. A to už nemluvíme o kořalnách, barech a vinárnách v centru města, kde je ve večerních a nočních hodinách hluk nesnesitelný. Nešťastníci bydlící nad restaurací mají navíc smůlu v tom, že si kvůli kouři nemůžou ani otevřít okna.

Senátor Jaroslav Kubera před pár dny připomněl, že u Ústavního soudu leží od března senátorská ústavní stížnost na protikuřácký zákon. Bude velmi zajímavé, jak tuto otázku protiústavního omezování svobody pojedná nejvyšší soudní instance…

Tento článek (nebo jeho část) je převzat z externího zdroje. Je tedy slušností jej uvést včetně případného autora.
Jiří Wagner
nic mocujdedobréslibnéskvělé (Zatím žádná hodnocení.)
Loading...

Napsat komentář