Zákaz či ne-zákaz islámu, aneb všichni verus Okamura?

Tento článek (nebo jeho část) je převzat z externího zdroje. Je tedy slušností jej uvést včetně případného autora.

S blížícími se volbami vzbuzuje stále silnější vlny nevole politiků požadavek Okamurovy SPD na zákaz islámu jakožto ideologie. Dokonce i předseda Realistů Robejšek se v nejnovějším svém videu do Okamury kvůli tomu obul s tím, že islám prý zakázat u nás prostě nelze a že tudíž jde o populismus, navíc prý v rozporu s právem!

Podívejme se tedy na tuto problematiku náboženskýma očima, z čehož nám jedině může vyplynout, zda Okamurův požadavek jde proti „lidským právům“, či zda naopak jde o jeho legitimní úsilí?

Rozlišme však nejdříve mezi tím, co je legální a co je legitimní.

Legální je takové zákonné nařízení, jež přijme lege artis parlamentní většina — což ovšem neznamená, že je to vždy nutně legitimní.

Kdyby například parlament schválil zákon o vyšších daních jen pro lidi s modrýma očima, mohlo by to být jistě legální (pokud by tak parlament učinil v hlasování dle přesné procedury přijímání zákonů), ne však už ale legitimní. Protože legitimitou rozumíme, že zákony — byť přijaty správně, dle práva — nejsou v rozporu s vyššími principy. A ty jsou v naší evropské společnosti, která je utvářena po staletí dle křesťanského neměnného základního systému hodnot, zcela jasné.

Tento náš hodnotový systém, jejž máme všichni hluboko v krvi už od našich prapředků, nám napovídá, že nelze činit zákonem rozdíly mezi lidmi dle barvy očí. Proč? Jednoduše proto, že barvu očí si nikdo nevybíráme, nikdo ji svým vlastním rozhodnutím tedy ovlivnit nemůže!

Potud tedy souzní křesťanské hodnoty i s takzvanými moderními „lidskými právy“.

Platí totéž však pro všechna náboženství a všechny civilisace? Například pro islám?

Nu, musíme říci, že zde nastává patrně problém. Jak nás upozorňuje egyptský katolický theolog, jesuita P. Henri Boulad — mimochodem jeden z největších znalců islámu i po jeho theologické stránce — Chartu lidských práv podepsaly všechny země světa, s výjimkou 57 muslimských států!

„Nerovností zakódovaných v islámu je totiž celá řada a proto islám nemůže naše pojetí lidských práv naprosto přijmout. Křesťané jsou například islámem vnímáni jako lidé druhé kategorie, protože Korán jasně a výslovně mluví o povýšenosti muslima nad křesťanem“, upozorňuje tento egyptský katolický theolog.

Takže zde narážíme na základní střet v pojetí práva postkřesťanskou společností na straně jedné — a společností islámskou na straně druhé.

„Rozumový dialog (mezi křesťany a muslimy) neexistuje, protože racionalita funguje pouze do chvíle, kdy závěry narazí na rozpor se základními texty islámu. V tu chvíli dojde k jeho odmítnutí a ve sféře rozumu není možné postoupit dále“, říká opět otec Henri Boulad. A jak dodává, vyznavačům islámu bylo jakékoli pochybování nad doslovnými texty Koránu zapovězeno již před 1100 roky:

„Rozum byl potlačen dekretem z 10. století, který prohlásil, že cesta k reflexi nad interpretací základních islámských textů je navždy uzavřena“, říká doslova egyptský theolog.

Čili jak vidíme, islám má zcela jiná hodnotová měřítka LEGITIMITY práva než máme my! Základní legitimitou islámu jako náboženství, ano, náboženství, neboť to vyplývá z jeho svaté knihy Koránu, je nerovnost, zatímco základem našich zákonů je rovnost. Legitimitou zákonů islámu je nadřazenost muslimů nad nemuslimy, legitimitou našich křesťanských zákonů rovnost všech náboženství — i lidí bez vyznání.

Jsou tedy zásady islámu, na nichž islám stojí (protože jak jsme se dozvěděli, bez nich už by pak nebyl islámem!) slučitelné s naší ústavou, s naším právním řádem?

Anebo s ním jsou v rozporu a tudíž by islám, byť je zaručena v našich zákonech svoboda vyznání, měl být logicky postaven mimo legalitu?

Ano, měl!

Protože i když je jeho vyznavačství v Evropě dosud legální, vzhledem k našim „vyšším principům“ legitimity práva, k základním hodnotovým principům, na nichž stojí naše postkřesťanská civilisace, islám rozhodně není — a opakuji, že zde u nás, nikoli v Saudské Arábii či v Kataru — vůbec legitimní!

A chybí-li v případě právní normy legitimita, je třeba stávající legální normu legitimitě co nejdříve podřídit.

Související články: