- Autor: Petr Žantovský
- Rok vydání: 2015
- Hodnocení:
Představte si tuto situaci: Několika pracovníkům České televize, instituce, která zaměstnává tisíce lidí, se nelíbí osoba jmenovaná podle zákona do funkce ředitele této instituce. Pracovníci se opevní na pracovišti, zmocní se vysílacího zařízení a začnou produkovat a distribuovat na veřejnost sdělení vyjadřující jejich zájem. Jde navíc o instituci veřejnou, placenou z veřejných zdrojů, přesněji nepřímých daní obyvatelstva. Instituci, která by měla podléhat veřejné kontrole a dohledu veřejnosti skrze legislativní orgány (parlament) a řídící struktury (Rada České televize). Pracovníci, kteří spustí toto pirátské vysílání, nepokrytě zastávají politické postoje a zájmy několika jednotlivců a zájmových skupin, které v předchozích parlamentních volbách prohrály a nezískaly od voličů mandát k vládnutí v zemi. Z toho plyne, že většina veřejnosti si přála jiné politické řešení, než jim nabízela tato menšina. Přesto právě názory a zájmy této menšiny hájili vzbouření pracovníci České televize, a to i prostřednictvím pirátského vysílání a soustavného zneužívání veřejného majetku.
Za normálních okolností, tedy ve státě, který by se pyšnil přívlastkem „právní“, by taková situace vedla k jasnému vyústění: jednání vzbouřených pracovníků by bylo posouzeno optikou zákoníku práce a dalších zákonů (od přečinu pomluvy po trestný čin šíření poplašné zprávy), bylo by obnoveno regulérní vysílání veřejnoprávní televize, příslušné orgány (zejména Rada České televize) by jednaly v plném souladu se svými kompetencemi, tedy podpořily vedení televize, které krátce předtím jmenovaly do funkce, a hájily by nezávislost této veřejnoprávní televize před politickým zneužitím zvenčí. Parlament by se touto událostí vůbec nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Česká televize je ze zákona nezávislou institucí, která nemá žádnou přímou vazbu na politické instituce. Její činy jsou posuzovány podle zákonů (o ČT, o rozhlasovém a televizním vysílání, podle zákona občanského popř. trestního). Vzbouření v ČT by dostalo právní pointu a veřejnost jistotu, že se může spolehnout na demokratické instituce.
V zimě roku 2000 se odehrála přesně taková událost: několik pracovníků zpravodajství ČT obsadilo vysílací pracoviště, vysílalo odtud nelegální „zpravodajství“ a zneužilo jak technických prostředků ČT, tak především svého zákonného postavení zaměstnanců veřejnoprávního média. Reakce příslušných odpovědných institucí, zejména parlamentu, byla však v konečném důsledku zcela opačná, než být měla. Poslanecká sněmovna donutila legálního ředitele k abdikaci, odvolala „neposlušnou“ (neboť zákon dodržující) Radu ČT, schválila účelový zákon měnící proceduru volby Rady ČT a zvolila nového ředitele ČT. Tím stvrdila ty nejhorší obavy: V České republice se vyplácí porušovat zákon, zneužívat cizí (zde veřejný) majetek ke svým vlastním zájmům, ignorovat všechny etické kodexy zakazující politický protekcionismus a mesalianci mezi vybranými politickými kruhy a zaměstnanci veřejnoprávního média. Za všechny tyto činy od tohoto okamžiku budete odměněni aureolou bojovníka za svobodu slova (ačkoli právě tu jste soustavně pošlapávali), honorováni řády z rukou prezidenta republiky, a hlavně získáte (patrně doživotní) imunitu a nedotknutelnost. Kdykoli v budoucnu od této státem posvěcené rebelie učiníte cokoli v rozporu se zákonem, morálkou a dobrými mravy, jste nekritizovatelní a nepostižitelní, protože přece jednáte v zájmu „boje o svobodu slova“ či jiné, obdobně prázdné nebo brutálně zneužité floskule.
Kniha Petra Žantovského Mediální manipulace a krize v ČT v roce 2000 popisuje příběh české „televizní krize“ roku 2000. Zachycuje s vysokou mírou podrobnosti události a činy těch, kdo se v ní angažovali na jedné či druhé straně. Upozorňuje na zákulisní motivy a příčiny celé události a zveřejňuje, v té míře poprvé, fakta a dokumenty dokazující, že „svoboda slova“ byla tím posledním důvodem, proč k oné televizní krizi došlo, přesněji: proč a kým byla úmyslně vyvolána. A také – s jakým důsledkem: rostoucí skepsí veřejnosti k demokratickým pořádkům a procedurám, která nadlouho poznamená veškerý vnitropolitický vývoj v zemi. Kniha patrně vyvolá v postižených kruzích poprask. Ale to jistě nebyl jediný důvod, proč byla sepsána. Tím hlavním je svědectví o události, která by se neměla zapomenout. A nejen proto, že nás od ní dělí letos právě 15 let.
„Novináři jsou přesvědčeni, že jejich činnost jim dává právo zaplňovat média těmi obsahy, jež sami považují za vhodné. Jednoduše se tomu říká „dělat si vlastní politiku“, avšak tento přenesený výraz je nadsázkou jen velmi malou, protože o politiku skutečně jde: novináři mají dojem, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík“.