Leť, sokole!
Nová raketa společnosti SpaceX uskutečnila svůj první let. Musím říci, že včerejší, několikrát odložený start Falconu Heavy jsem prožíval jako drama. Toto je něco jiného než politika. Zde proti sobě stojí důmyslnost inženýrů a neosobní příroda. Drobná chyba ve výpočtech by mohla způsobit, že dynamické síly při vzletu roztrhají raketu na ohořelé kousky. Vesmírných strojů, které takhle dopadly, bylo v historii dost.
Společnost SpaceX odhadovala pravděpodobnost úspěchu zhruba na polovinu, nakonec to tedy vyšlo. Dva ze tří prvních stupňů se dokonce úspěšně vrátily na Floridu; osud třetího, který měl přistát na lodi kus od pobřeží, není ještě v tuto chvíli oficiálně znám. Patrně nastal nějaký problém, jak velký, to nevíme.
Jelikož při prvním startu dosud nevyzkoušené rakety není moudré svěřovat jí skutečný drahý náklad (třeba komunikační satelit), bylo nutno vymyslet nějakou jinou zátěž, protože raketa naprázdno letět nemůže. Zakladatel společnosti Elon Musk se za tímto účelem vzdal svého starého auta Tesla, které teď brázdí vesmír i s figurínou kosmonauta za volantem – vybaveno nápisem Nepropadejte panice, který má být poctou britskému spisovateli humorné sci-fi Douglasovi Adamsovi.
Tohle byl pro milovníky vesmírných letů opravdový svátek. Falcon Heavy je nejsilnější dnes používaná raketa. Co se nominálního výkonu týče, staré Saturny V, které dostaly člověka na Měsíc, toho dokázaly více. Nový Falcon má ale podstatně ekonomičtější provoz. Za jeden start Falconu Heavy si SpaceX chce naúčtovat 90 milionů dolarů, což jsou na poměry vesmírného průmyslu drobné.
Jaký bude mít aktivita SpaceX dopad na naši, tím myslím západní, civilizaci? Domnívám se, že by mohl být značný.
Teď se pouštím na tenký led filozofie, ale i když to pode mnou varovně praská, nezbývá mi, než tam jít: civilizace potřebují někam expandovat, jinak stagnují či upadají. To, co žene rozvoj civilizace, je právě možnost přijít do „pustiny“, vtisknout jí svůj řád, prošlapat cesty územím nikoho a vztyčit svoje věže k nebesům. Ať už je ta obloha modrá, černá nebo rudá jako na Marsu.
Západní civilizaci došel fyzický prostor k expanzi už před sto lety a je možné, že spousta patologií, které jsou dneska v našem světě k vidění, má příčinu právě v tom. Pokud není kam expandovat, obrací se civilizace duševně do sebe a začíná se v sobě jaksi hnípat, často neproduktivně, někdy přímo sebepoškozujícím způsobem.
Na něco podobného v raném novověku „dojela“ imperiální Čína a my k podobnému stavu nemáme příliš daleko. Západní univerzity jen přetékají teoretiky, kteří s vážnou tváří sepisují pojednání o dvaačtyřiceti genderech v době postkoloniální a neustále přestavují formální žebříčky toho, kdo je kým více utlačován a kdo má před kým přednost v jakých kvótách. Na spoustě amerických škol už je taková „nalejvárna“ povinná i pro studenty racionálnějších oborů.
Připomíná mi to jedno místo z Haškova románu o dobrém vojáku Švejkovi:
Kuchař Jurajda se opět vrátil seshora a první jeho pohled padl na zničeného Balouna, který seděl zarmoucené a zničené na lavici u kamen a díval se se strašným zoufalstvím na své vyhublé břicho.
„Ty bys patřil mezi sektu hesychastů,“ s lítostí řekl učený kuchař Jurajda, „ti také hleděli celé dny na svůj pupek, až se jim zdálo, že jim kolem pupku zasvitla svatozář. Pak se domnívali, že dospěli třetího stupně dokonalosti.“
Pokud znovu otevřeme vesmír a začneme budovat první sídla na Měsíci a Marsu, vrátí se nám trocha objevitelského a dobyvatelského ducha, který nás dříve hnal kupředu. Na sousedních vesmírných tělesech žádní domorodci nežijí, takže většina etických problémů spojených s civilizační expanzí odpadá. A ostatní civilizace, třeba i ta sousední islámská, která právě provádí svoji vlastní expanzi sem do Evropy, by měly důvod zase něco závidět. (Poněkud nízká motivace pro vlastní sebevědomí, ale jak účinná!)
Takže mám radost, že to dobře dopadlo, nejen z technického hlediska. Optimismus je potřeba. Ať vysokým nebem krouží tisíc takových sokolů.
Napsat komentář