Masakr uctívačů velikonoc proroka zjevně neurazil
Od srílanského masakru stovek „uctívačů velikonoc“ a zámožných uctívačů cestování místními radikálními uctívači ramadánu uplynul týden. Tedy dost dlouhá doba na to, aby se umírnění uctívači ramadánu po celém světě zorganizovali a dali uctívačům velikonoc velice názorně najevo, že „not in my name“. Tak, jak to běžně dělají, když se stane něco, co má souvislost s jejich vírou a nelíbí se jim to.
Jenže k žádným masovým demonstracím muslimů odsuzujících jeden z největších teroristických masakrů posledních let spáchaný jejich souvěrci pro větší slávu boží na Srí Lance nedošlo. Což je zvláštní, neboť „umírnění“ muslimové mívají ve zvyku vyvolávat značný mezinárodní rozruch kvůli mnohem nepodstatnějším věcem, než je masakr stovek lidí. Což tedy vede k logickému závěru, že z jejich pohledu nedošlo k ničemu, kvůli čemu by tentokrát bylo nutno protestovat.
Těch několik tradičních západních muslimských intelektuálů, kteří částečně pro forma a částečně jistě opravdově islámský teror pokaždé odsoudí, nepočítám. Nemají totiž na nic a nikoho žádný vliv.
Mám na mysli ty davy prostých, mírumilovných muslimů, které vycházejí do ulic například pokaždé, když někdo podle jejich názoru urazí nějakým způsobem jejich víru. Třeba tím, že napíše knihu o prorokovi, nebo ho nakreslí, nebo se jako křesťanka napije ze stejné nádoby, jako muslimka, nebo přesune ambasádu do Jeruzaléma. Hledíc touto optikou reality přemýšlím, na jakém místě muslimského žebříčku závažnosti rouhání asi stojí masakr stovek nevěřících. Když je tedy islám náboženstvím míru, lásky a tolerance, jak je mi tady u nás v lůně judeo-křesťanské kultury neustále vtloukáno do hlavy.
Jak to, že jakákoliv slovní či písemná „neuctivost“ k jejich poměrně velice kontroverznímu prorokovi vyvolá u „umírněných“ muslimům spolehlivě davový amok a demonstrace žádající smrt, a povraždění hromady křesťanů teroristy, kteří se přitom zaštiťují údajně hrubým zneužíváním a překrucováním koránu u těch samých zbožných a láskyplných lidí nevyvolá vůbec nic? Protože jestli „džihádisté“ nekonají své násilné činy ve jménu a v souladu se „skutečným“ islámem a jsou s ním v naprostém rozporu, tak se přece vražděním pod jeho záštitou dopouštějí mnohem většího rouhání, než muslimy za rouhání k smrti odsouzení britský spisovatel Rushdie, dánský karikaturista Westergaard či pakistánská křesťanka Asia Bibi.
Kromě toho, že „umírnění“ muslimové zřejmě považují zabití hromady nevěřících „radikálními“ muslimy za něco, co proroka neuráží a tedy proti tomu není třeba protestovat, vyplynuly v onom týdnu od atentátu na povrch i další zajímavé věci.
Jako třeba, že srílanské instituce dostaly o chystané akci předem avízo a nepodnikly vůbec nic, aby masakru zabránily. Inu, Srí Lanka – jiný kraj, jiný mrav. Ovšem mnohem zajímavější jsou informace, že všichni teroristé pocházejí z dobře situovaných místních rodin, byli vzdělaní, v muslimské komunitě vážení a nejevili známky radikalizace. Prostě naprosto normální příslušníci střední či vyšší třídy a přímo ukázkoví „umírnění“ muslimové. Paní Clintonová, pan Obama či Eman Ghalebová by z nich jistě měli radost.
Jenže pak se něco stalo. A sice to, že z umírněných muslimů, vzorných občanů a především evidentně inteligentních lidí se náhle stali sebevražední atentátníci. „Radikalizovali se“. Najednou, z ničeho nic, přestali chápat islám jako náboženství míru a rozhodli se ho z jakýchsi tajemných důvodů pojmout jako náboženství války. Války s nevěřícími. Pravděpodobně pod vlivem oné sůry, která praví „zabíjejte nevěřící všude, kde je dostihnete“, kterou si špatně vyložili. Stejně jako ty ostatní části koránu, které jsou plné násilí, nenávisti, intolerance, útisku a návodů k tomu, jak být s jejich pomocí pravým následovníkem proroka.
A to je onen hlavní problém islámu. Který naivní dělení muslimů na většinově „umírněné“ a menšinově „radikální“, které je výhradně naším, tedy západně civilizačním výmyslem, pouze činí větším. Protože muslimové „umírnění“ ani „radikalizovaní“ neexistují. Jsou pouze muslimové vlažní ve víře, tedy ti, kteří neberou „slovo boží“ obsažené v koránu doslova a do písmene a pak muslimové praví, tedy ti, kteří se ho drží doslovně.
A přeměna muslima vlažného v muslima pravého, který se svou předchozí vlažnost pokusí odčinit aktem násilného džihádu proti nevěřícím, který prorok tak miloval, je vždy pouze otázkou dozrání správného času. A dojde k tomu spolehlivě pokaždé, když onen čas dozraje. Zpravidla to bývá spojeno s dosažením určité hranice velikosti muslimské komunity, ale není to nutnou podmínkou. Protože přestože většina muslimů nijak zvláště netouží podřezávat nevěřící, odpadlíky nebo muslimy z jiné větve, šířit svou víru, či se dokonce pro Alláha obětovat, ta menšina těch, kteří po tom touží, protože to dělal i Mohamed, úplně stačí.
A úplně největším problémem islámu v konfrontaci s moderní dobou je, že ti „praví“ muslimové, jakkoliv jich je mnohem méně, vždy ovládnou ty „vlažné“. Nikdy to není tak, že by se „umírněná“ část komunity vzbouřila a „radikály“ vyhnala, či udala úřadům. Nikdy. Pokaždé je ticho, mizí hidžáby, přibývají burky a pak vždycky následuje „bum“. Vždycky.
Protože islám je jenom jeden a bohužel není náboženstvím míru.
Napsat komentář