Nikdy se neptej, koho mažou. Mažou tebe.

Nikdy se neptej, koho mažou. Mažou tebe.

V Německu začal platit nový zákon o odstraňování nezákonného obsahu ze sociálních sítí (NetzDG).

Zákon je duchovním dítětem sociálně demokratického ministra Heiko Maase, ale shodla se na něm celá bývalá velká koalice (CDU/CSU + SPD). Záměr  byl ohlášen loni na jaře. Koncem června pak byl Bundestagem odhlasován. Prvního ledna 2018 uplynulo přechodné období, které umožňovalo firmám najmout nové zaměstnance a zavést nová pravidla k plnění uložených povinností.

Podle přijatého zákona jsou sítě, které mají v Německu aspoň 2 miliony registrovaných uživatelů, povinny mazat příspěvky, které odporují vyjmenovaným hlavám trestní zákona, a to v určitých lhůtách. Pro „zjevně odporující zákonu“ je stanoveno 24 hodin, pro „nikoliv zjevně odporující zákonu“ sedm dní. Příspěvek ke smazání může nahlásit kdokoliv, i osoba, která není v síti registrovaná. Množství vyjmenovaných paragrafů je úctyhodné:

• § 86 – Šíření propagandy protiústavních organizací
• § 86a – Použití symbolů protiústavních organizací
• § 89a – Příprava těžkého násilného činu proti státu
• § 91 – Navádění k výše zmíněnému
• § 100a – Padělání s cílem vlastizrady
• § 111 – Veřejné vyzývání k trestné činnosti
• § 126 – Ohrožování veřejného pořádku hrozbou trestné činnosti
• § 129 – Vytvoření zločinného spolčení
• § 129a – Vytvoření teroristické organizace
• § 129b – Jako výše zmíněné, ale v cizině
• § 130 – Rozeštvávání (Volksverhetzung) – patrně nejgumovější paragraf ze všech, pozn MK
• § 131 – Schvalování násilí
• § 140 – Odměňování a schvalování trestných činů
• § 160 – Urážení vyznání a náboženských společností – taky zajímavý paragraf, MK
• § 184b – Dětská pornografie
• § 185 – Nactiutrhání
• § 186 – Pomluva
• § 187 – Další varianta pomluvy
• § 201a – Narušení soukromí fotografiemi
• § 241 – Vyhrožování
• § 269 – Falšování datových důkazů

Toto je prosím zmírněná verze. V původním návrhu totiž figurovaly ještě další roztomilé paragrafy:

• § 90 – Hanobení spolkového prezidenta
• § 90a – Hanobení státu a jeho symbolů
• § 90b – Hanobení ústavních orgánů (např. vlády)

Pokud by firmy svoji mazací povinnost zanedbávaly, hrozí jim pokuta. V případě opakovaného a systematického zanedbávání až 50 milionů € (1,3 miliardy korun). V původním, nezmírněném návrhu nebylo o „opakovaném a systematickém“ ani řeči, pokuty měly být udělovány automaticky a v plné výši.

Říci, že zákon je kontroverzní, by bylo slabé slovo. Při projednávání návrhu ve spolkovém sněmu označila většina přivolaných právních odborníků návrh za protiústavní, přičemž padala slova jako „těžký zásah do ústavních práv“ a „ohrožení svobody tisku a slova“. Přesto byl nakonec Bundestagem schválen, a to ihned po mediálně známějším zákoně o manželství homosexuálů, koncem června 2017.

Není zcela jisté, zda byl Bundestag při přijímání zákona vlastně usnášeníschopný.

Stejně jako u nás, i v Německu musí být přítomno jisté minimální množství poslanců k platnému hlasování. Jenže v českém parlamentu se obvykle hlasuje za pomoci hlasovacího zařízení, které automaticky vytváří záznam o tom, kdo byl přítomen, jak hlasoval a zda byla sněmovna usnášeníschopná. Důsledkem je, že volič si může udělat představu o tom, jak jeho volení zastupitelé hlasují a kolik z nich vlastně chodí do práce.

V Německu je praxe poněkud jiná. Ačkoliv je možno provést jmenovité hlasování (namentliche Abstimmung), při kterém se přesně protokoluje, kdo hlasoval jak, spousta zákonů je odbyta daleko jednodušším „zvedáním rukou“, kdy předsedající prostě obhlédne sál a řekne, že většina byla pro (nebo proti). V takovém případě není přesný počet hlasujících ani přítomných vůbec znám. A to byl přesně případ NetzDG.

Pikantní přitom je, že německý parlament se považuje za usnášeníschopný, pokud není oficiálně zjištěn opak, a opak se oficiálně zjišťuje jen velmi zřídka. (Rozsáhlý článek na webu německého veřejnoprávního rozhlasu.) V praxi se tak stává, že z několika stovek poslanců je přítomno třeba jen 40, ale zákon stejně projde, protože pan předsedající nezjišťoval, zda je přítomna většina. Řečeno právně, existuje právní fikce, že Bundestag je usnášeníschopný, pokud není úředně spočítáno, že není. A to i tehdy, pokud lavice zívají prázdnotou. Důsledkem je, že fyzická účast poslanců na debatách Bundestagu je velmi špatná.  Poslanci pracují ve výborech či komisích, ale do velkého sálu jich chodí jen málo.

Německý blogger „ingolf“ se pokusil zjistit, jak to bylo s účastí při hlasování o NetzDG. Odpověď spolkového sněmu: „Přesně to nevíme, ale z poznámky předsedajícího o tom, že by postávající poslanci měli zaujmout jedno z mála volných míst, lze soudit, že přítomných bylo dost.“

Zde je prostříhané video z debaty, které umístil „ingolf“ na DropBox. Hlasování začíná kolem 6.20. Prázdné lavice jsou zřetelně vidět.

Nicméně oficiálně nebylo zjištěno, že poslanců je málo, a tak NetzDG platí.

Hlavním průšvihem celého zákona je, že přesouvá výkon práva na amatéry a ani se nesnaží o vybalancování veřejných zájmů chráněných ústavou.

Německý trestní zákoník má – jak ostatně vidíte výše – spoustu paragrafů trestajících verbální či psané projevy. Podle těchto paragrafů by se na Internetu dalo stíhat leccos a leckdo. Jenže o normální výkon represivní moci se stará policie, státní zástupci a soudy, a obviněný má nějaké prostředky, jak se bránit. Najmutím advokáta počínaje, odvoláním proti rozsudku konče.

NetzDG přináší novou formu státem nařízené represe a kontrolu nad ní předává do rukou soukromých společností provozujících sociální sítě. Ano, smazání příspěvku či zablokování konta není to samé co peněžní pokuta nebo vězení, represe je to velmi mírná. Ale přeci jen to represe je. Bez možnosti odvolání, dokonce i bez jasného zdůvodnění, proč se tak vlastně stalo (např. který paragraf byl podle názoru dohlížejícího pracovníka porušen).

Sociální sítě jsou samozřejmě soukromé podniky a mazat příspěvky mohly i dříve. Nový zákon je však k tomu nutí pod hrozbou vysokých pokut. To znamená, že budou muset najmout nové pracovníky. Například Facebook otevírá ve městě Essen novou „mazací fabriku“ s 500 zaměstnanci, jejichž úkolem je pouze dozor nad obsahem příspěvků. Již existující „mazací fabrika“ v Berlíně bude posílena na 700 lidí.

Z hlediska vyváženosti společenských zájmů je zákon jednoznačně „nakřivo“. Nesmazat příspěvek znamená riziko pokuty, smazat jej – to maximálně naštve jednoho uživatele, který stejně nemá moc kam jít, protože sítě typu Facebook, Twitter a Youtube jsou v podstatě oligopol. Racionální firma dá v této situaci přednost tomu, mazat na jistotu.

Pak je tu otázka mezinárodního dopadu. Německy se mluví i v Rakousku a ve Švýcarsku, německojazyčné menšiny existují i v jiných státech, ať už autochtonní, nebo komunity vystěhovalců. Dá se čekat, že tvrdost zákona dopadne i na ně, ačkoliv jejich vlastní státy nic podobného nevyžadují. Nelze totiž jednoznačně určit, kde končí německý Facebook a začíná rakouský. Lokace podle IP adresy je nespolehlivá a z hlediska provozovatele sítě se radši vyplatí mazat více, než méně, a nezabývat se otázkou, zda smazaný příspěvek vznikl v Berlíně nebo ve Vídni. Čas jsou peníze a stovky zaměstnaných moderátorů musejí postupovat maximálně efektivně, aby náklady na jejich mzdy nebyly moc velké.

Odpudivý charakter zákona si nejlépe uvědomíme na tom, jak by vypadala jeho analogie v televizním vysílání.

Představme si, že by všechny televizní stanice byly povinny v každém živém vysílání mít někoho, kdo by hlídal právě vyřčená slova, a v případě podezření na jejich závadnost a) buď příslušnému mluvčímu nasadil roubík nebo b) rovnou přímý přenos vypnul velkým červeným tlačítkem. (Funkci bychom mohli nějak vesele pojmenovat. Podle vzoru „hajný, porybný“ by to mohl být třeba náhubný.) A proti jeho činnosti by nebylo odvolání. Skončils – běž domů.

Přítomnost takové osoby ve studiu by asi novináři i hosté dost těžce nesli a její činnost by nápadně připomínala historky cestovatelů z KLDR. Na Internetu to ovšem „tak neřve“, moderátoři sedí někde daleko, a navíc jsme si už trochu zvykli na to, že sítě občas někoho promažou ze své vlastní vůle.

Přesto je tento mazací zákon terčem hlasité kritiky, a to jak z Německa, tak ze zahraničí. Schytává to zejména jeho duchovní otec Heiko Maas (například právě nedávno na hospodářské konferenci deníku Die Welt, jejímž zvaným řečníkem byl – a to se podržte – Viktor Orbán).

Menší politické strany jsou vesměs silnými protivníky zákona. AfD vychází z toho, že NetzDG je vysloveně zaměřen proti ní (strana má silnou přítomnost na Facebooku, skoro 400 tisíc příznivců); však také jedním z prvních terčů byla politička Beatrix von Storch). Liberálové z FDP odmítají NetzDG z principu a jejich současný předseda Lindner je hodně principiální člověk. O zákoně se kriticky vyjadřuje i vedení Zelených. Poté, co se obětí mazací kampaně stal satirický časopis Titanic, se k hlasité kritice přidala i levicová strana Die Linke.

Jelikož však strany, které za přijetím NetzDG stály (CDU/CSU + SDP), začaly s novými námluvami ohledně velké koalice, hnusného virtuálního náhubku se Německo v dohledné době nezbaví. Inu, volby mají následky; a 33 % německých voličů nakonec dalo svůj hlas Angele Merkel a dalších 20 % sociálním demokratům, a to již v době, kdy NetzDG byl odhlasován. Takže jim nejspíš jeho principy zas tak nevadí.

O svobodu se dá nejsnáz připravit lhostejností.