Antiskept (1984)

Začátky

Kytarové duo Antiskept vzniklo náhodným seznámením dvou hráčů na španělskou kytaru (Daniela Danielčáka a Libora Šilhavého) v dobách normalizovaného socialismu v restauraci Slávie na Plzeňských Borech, kam oba protagonisty a budoucí spolupracovníky sezval společný kamarád Pepa Kolář v očekávání bujaré zábavy a intelektuálního hodokvasu. Tento společně s Liborem Šilhavým navštěvoval ústav Vysoké školy pedagogické, zatímco Daniel Danielčák hákoval po vzoru chartistů coby topič v nedaleké teplárně.

Oba hráči (Dan na dvanáctistrunnou a Libor na šestistrunnou kytaru) rychle našli společnou řeč jak v osobní, tak v umělecké rovině. Dan vnesl do společného projektu svoji zálibu v rytmice, sytosti zvuku a jazzových akordech, Libor postřehnutelnou inspiraci sóly Davida Gilmoura z legendárních Pink Floyd. Oba pak spojovala láska k artrocku, který právě zažíval zlatý věk. Jednotlivé skladby povětšinou vznikaly spontánně z kratičkých hudebních nápadů, rozvinutých improvizací v intimním prostoru studentského pokoje na vysokoškolské koleji. Z pohledu textů se postup vzniku skladeb různil. Někdy byly ušity na míru hudbě, někdy naopak, občas vznikalo oboje současně. S výjimkou již hotové Serenády pro Vincenta van Gogha z pera Libora Šilhavého je autorem textů Daniel Danielčák, který se věnoval také psaní vlastní poezie.

[Update]

Rok vzniku (1984) by mohl snadno svádět k domněnce, že autoři nějak odkazují na slavný Orwellův román. Není tomu tak. Jde o prostou souhru okolností, ačkoliv s odstupem času se vnucuje myšlenka, že osud má zvláštní smysl pro ironii, která je koneckonců jedním z litemotivů tvorby zmíněné autorské dvojice. Smutným vykřičníkem pak je, že v současné době (2023) jsou společenská skepse, beznaděj a cynismus znovu aktuální navzdory politickým proklamacím o jediné správné Pravdě a Lásce, které se část společnosti pokouší nahradit Klidem a Řádem. Chtělo by se podotknout, že George Orwell svůj román zamýšlel jako varování, nikoliv jako návod.

Žánr

Tvorba Antiskeptu je z hlediska žánrového obtížně zařaditelná. Akustické pojetí jejich skladeb by snadno svádělo k závěru, že se jedná o folk, ale dobové reálie by jej spíše definovaly jako bizarní pomezí punku, jazzu a artrocku, minimalizované na dva téměř totožné nástroje a dvojhlasy. Samostatnou kapitolou jsou pak texty, které se vymykají prakticky všemu, co v té době bylo ke slyšení. Směs naivního dada, slovních hříček, depresivní skepse, sžíravého cynismu a naléhavé filozofičnosti mnohdy posluchačům navodí husí kůži. Snad by se dalo i říci, že texty Antiskeptu do jisté míry reflektovaly tehdejší neradostnou dobu; otázkou však je, do jaké míry byly přirozenými nositelkami těchto atributů senzitivní psyché obou tvůrců se všemi jejich vnitřními démony.

Publikum

Prvními posluchači a fanoušky skupiny Antiskept byli zmíněný Pepa Kolář a Liborova přítelkyně studentka Anděla Bělecká. Skutečnost, že oba hráči skládali a secvičovali svůj repertoár v nezvukotěsném pokoji frekventované vysokoškolské koleje (či přímo na chodbě, která vykazovala lepší akustiku), měla za následek rychlé rozšíření povědomí o novém fenoménu všem na dosah. Studenti a studentky se bez skrupulí kolem dua srocovali a odměňovali jej spontánním potleskem, a nezřídka se po autory skladeb probdělé noci probouzeli do zvuků nového kusu, linoucího se chodbou či mesaninem. Kupodivu neprotestovali. A přibývalo jich.

Po čase se členové Antiskeptu osmělili a koncertovali v prostorách nedalekého vysokoškolského klubu Studna, kde měli příležitost a čest figurovat jako jacísi předskokani legendám jako Karel Plíhal či Vladimír Mišík. Nikdy však neměli ambici posunout se dále. Snad proto, že odpudivý a nedůstojný institut tzv. komunistických „přehrávek“ je od toho spolehlivě odrazoval. Laskavému posluchači dnes ponecháme na zváženou, zda to bylo rozhodnutí chybné, či nikoliv.

Obsah CD

Pojďme se nyní na jednotlivé skladby podívat blíže:

• Úvodní Snadno se říká vyznívá jako mladistvá generační výpověď. Rytmická melodie se srozumitelnými dvojhlasy a prvky jazzu doprovází rovněž srozumitelný text, nesoucí v sobě touhu po volnosti, vzdor a obžalobu všudypřítomného pokrytectví. Je prvním výsledkem spolupráce a k jádru směřující improvizace obou autorů.
• Serenáda pro Vincenta van Gogha, jejíž náčrt vnesl do společného portfolia Libor Šilhavý, je krátkým úsečným švihem a připomenutím, že oba hudebníci jsou zároveň také talentovanými výtvarníky.
• Kratičká Lidová mutace je hříčkou a ironickou poctou jednoduché lidové písni, již rozvíjí. Za povšimnutí stojí zajímavý způsob souhry nástrojů, kdy jedna kytara po stupnici stoupá, zatímco druhá proti ní klesá, aby se nakonec sešly v bezmála barokním trylku.
• Romantický song O lásce je přesně tím, čím se býti zdá a není třeba v něm hledat nějaké složité jinotaje, což je zarážející. V kontextu ostatních skladeb alba, a to především po stránce textové, je jedinou, která se širokým obloukem vyhýbá ironii, cynismu a skepsi. Je záhadou a příjemným překvapením, co autory vedlo k tak citlivě romantizujícímu pojetí tématu, když oba shodou okolností procházeli trýznivou vztahovou krizí a mohli si na něm snadno zchladit žáhu.
• Skutečným Magnum opus je pak bezmála osmiminutová Sebevrahova píseň, která dává prostor invenční kreativitě obou interpretů. Měnící se dynamika, prvky rocku a jazzu, v kytarových sólech je patrná inspirace skupinou Pink Floyd. Text zde nechává surově, bezohledně a naplno propuknout skepsi a beznaději bez šance na únik.
• Krátká vybrnkávaná Instrumentálka si pak zdánlivě klade za cíl zdrceného posluchače zklidnit a vyplavit z něj toxiny trochou optimistického zvuku, prosta zneklidňujících textů. Lstiví autoři ji však zjevně pojednali jako intermezzo k následnému nářezu.
• Bizarní Chcíplej pes je po všech stránkách útokem na posluchačovu soustředěnost. Folkově pojednané sloky mohou snad kdekoho uholedbat, ale už první refrén a pochopení textu odhaluje nechutné tajemství s cynismem a filozofickým přesahem.  Pozorný posluchač si v závěru povšimne prolínajících se melodií dětských popěvků „Skákal pes přes oves“ a „Kočka leze dírou, pes oknem“, které kupodivu nevytváří kakofonii. Ta je nám vzápětí nemilosrdně naservírována závěrečným akordem.
  Zdaleka nejpodivnější na této písni je ovšem skutečnost, že se z ní mezi vysokoškoláky stal doslova hit, který znali zpaměti.
• Poslední, bonusová Serenáda pro Vincenta van Gogha (verze 2) byla na album přidána v té době v jiné kapele hostujícím Liborem Šilhavým v období po okolnostmi daném rozpadu skupiny Antiskept, a dává tušit technické možnosti a směr, kterým by se také bylo možno vydat.

Závěr

Co říci závěrem?
Mějme prosím na zřeteli, že tato bytostně amatérská nahrávka vznikla jako surový pracovní materiál, zaznamenaný přenosným kazetovým magnetofonem v podmínkách studentského pokoje po probdělé noci. Výsledná kvalita se všemi technickými a interpretačními chybami a nedostatky tomu odpovídá. Přesto máme za to, že se jedná o přinejmenším originální počin, který je zajímavým hudebním nahlédnutím do doby nepříliš vzdálené a přesto zcela odlišné, a který by snad v příznivějších podmínkách a s odpovídajícím technickým zázemím zaznamenal mnohem širší (a snad i komerční) odezvu.
Oba protagonisté si po rozchodu podrželi vzájemný příležitostný kontakt, nikdy však už spolu nehráli. Za znovuobjevení tohoto pozoruhodného hudebního počinu (symptomaticky stejně jako jeho vzniku) vděčíme náhodě. Originální audiokazeta s těmito nahrávkami byla před více než třiceti lety ztracena či zcizena. Teprve nedávno odhalil Libor Šilhavý její kopii doma, když procházel archiv, aby vyzkoušel nový, moderní CD přehrávač pro svoji maminku, který kupodivu (z jakési konstrukční nostalgie) obsahoval i přehrávač kazet. Brzy se mu podařilo převést obsah kazety na CD, které je tímto k dispozici jako skromný vhled do jinak původně o dost košatější diskografie této téměř neznámé (a přesto kultovní) kapely.

Lyrics:

1. Snadno se říká

Snadno se říká
podívej, podívej jak si žijí druzí
Rozzuřeného býka ničím nezadržíš
Nadarmo mě zamykáš
podívej, podívej, vážně mě to mrzí
Ani provazy z lýka
už mě neudržíš.

Vám všem to říká se snadno
co podle vás dělat mám
Nikdy jste neklesli na dno
kde člověk octne se sám
Tam je mi líp, nechci nic mít
tam je mi líp, slyšíte?
Nechte mě být!

Snadno se říká
nekoukej, nekoukej nalevo napravo
na oči si dej víka
jazyk vyřízni si
A když sklenici mlíka
vypiju, vypiju, zatleskají bravo
jako oslíci hýkaj‘
nafackoval bych si.

Vám všem to říká se snadno
co podle vás dělat mám
Nikdy jste neklesli na dno
kde člověk octne se sám
Tam je mi líp, nechci nic mít
tam je mi líp, slyšíte?
Nechte mě být!

Snadno se říká
jednou řež, jednou řež když jsi měřil
nejméně třikrát
rada je nad zlato
Podle návodu matky
pomalu, pomalu chlapče, drž se zpátky
du uší si dám zátky
Děkuju vám za to
Děkuju vám za to
Děkuju vám za to.

2. Serenáda pro Vincenta van Gogha

Pomatený jsem
zbláznil jsem se se
Zbláznil jsem se, mám sto chutí
uřezat si obě uši
Pomatený jsem
zbláznil jsem se se.

Pomatený jsem
zbláznil jsem se se
Prasklej rozum jinak myslí
jinak nežli všichni lidi
Pomatený jsem
zbláznil jsem sebe.

3. Lidová mutace

Já mám písně
pěkný písně
To jsou písně mý.
Já mám písně
pěkný písně
To jsou písně mý.

Když dám textům obsah
všichni skáčou hopsa
Já mám písně
pěkný písně
To jsou písně mý.

4. O lásce

Mám tě rád, přiznávám
Uhořím, já hříšný
Uhořím jako prám
na vlnách oceánu opuštěných dní.

Jak pálím, zhasínám
Jak zářím, skomírám
Mám tě rád, umírám
Nedopusť, abych shořel,
abych zemřel sám.

5. Sebevrahova píseň

To se mi někdy stává
toužím odejít
stále dál
stále dál
má cesta nekončí
Duše má chce jít
co bylo, odchází.

Mít aspoň jednou štěstí
Najít cestu svou
vedoucí
vedoucí
do dálek k nebesům
Kolik zbývá mi dní
do konce prokletí?

Nechám krev téci z žil
branou nebeskou
koncem sil
koncem sil
počátkem blaženství
Kolik zbývá mi chvil
do konce prokletí?

6. Instrumental (bez vokálu)

7. Chcíplej pes

Lidé chodí s odporem
kolem jámy za dvorem
Jenom dítě běží k ní
„Mámo, díra! Co je v ní?“

Nikdo neví, že spočívá
na dně jámy tvář starcova
Mouchy létají stále dokola
Tvoří živou svatozář.

Možná zvíře, možná běs
Prý je v díře chcíplej pes
Děcko „jéje!“ zavolá
„Co to zde je?“
Mrtvola.

Nikdo neví, že spočívá
na dně jámy tvář starcova
Mouchy létají stále dokola
Tvoří živou svatozář.

S lopatkou zná zacházet
dítě pohřbí „psíka“ hned.
Tajemství si ponechá
– pohřbívá tvář člověka.

Nikdo neví, že spočívá
na dně jámy tvář starcova
Mouchy létají stále dokola
Tvoří živou svatozář.

8. Serenáda pro Vincenta van Gogha (v2)

Libreto totožné se skladbou č. 2; za zmínku stojí, že zde si Libor Šilhavý už neuřezává uši obě, nýbrž si vystačí s jedním.