Hon na čarodějnice

Tento článek (nebo jeho část) je převzat z externího zdroje. Je tedy slušností jej uvést včetně případného autora.

…aneb kouření škodí zdraví a způsobuje rakovinu. Předem chci upozornit, že jsem tento článek poprvé publikoval již v roce 2009, jde tedy o re-publikaci, ale s ohledem na stále narůstající tlak na kuřáky si jej dovolím zveřejnit znovu.

Otevřete noviny, pustíte rádio či televizi, odevšad se na vás vyhrnou reklamy na všechny ty „Nicorette“ přípravky, které vás „údajně“ zbaví závislosti na nikotinu a „budete moderní“, tedy „IN“ jak se dnes světově říká.

Houbeles, žádné závislosti vás „Nicorette“ přípravky nezbaví.

Buď chcete, anebo musíte s kouřením přestat a pak toho necháte ze dne na den, nebo budete kouřit dál.

Případně své tělo začnete oblbovat „Nicorette šidítky“ (inhalátory, náplastmi, e-cigaretami a dalšími blbostmi).

Takže, souputníci nekuřáci…

Klidně se obořte na někoho, kdo kradmo jako učeň kouří někde stranou na autobusové zastávce.

A pak…, pak se hrdě nadechněte výfukových plynů z projíždějících náklaďáků.

Dali jste tomu kuřákovi řádně za vyučenou…

Nebo můžete číst dál, a zamyslet se nad oním „honem“, který je na kuřáky pořádán…

Evropané se poprvé seznámili s tabákem v roce 1492, když Kolumbus a jeho společník výzkumník Rodriguo de Jerez poprvé viděli kouřit kubánské domorodce. Ještě týž den si de Jerez poprvé zabafal a shledal kouření velice uvolňujícím, přesně tak, jak ho místní ujišťovali. To byla důležitá událost, protože Rodriguo de Jerez odhalil to co kubánští a domorodí Američané věděli už po staletí: že kouření doutníků a cigaret je nejen relaxační, ale kromě toho léčí kašel a další lehká onemocnění. Rodriguo de Jerez, který si po návratu domů okázale zapálil doutník na ulici, byl okamžitě zatčen a tři léta vězněn zděšenou španělskou Inkvizicí. De Jerez se vlastně stal první obětí protikuřácké lobby.

Během méně než jednoho století se kouření stalo velmi oblíbeným a v celé Evropě přijímaným společenským zvykem a z kolonií byly dováženy tisíce tun tabáku k uspokojení rostoucí poptávky. Stále víc spisovatelů velebilo tabák jako univerzální lék na různé lidské choroby. Počátkem 20. století kouřil téměř každý druhý člověk, ale výskyt rakoviny plic zůstal na nízké, téměř nepodchytitelné úrovni.

Pak ovšem 16. června 1945 došlo k děsivé kataklyzmatické události, která se nakonec stala příčinou toho, proč západní vlády navždy překroutily představu o kouření.

Kenneth Greisen vzpomíná:

„Když intenzívní světlo zesláblo, odložil jsem tmavé sklo a podíval se přímo k věži. Asi tou dobou jsem si povšiml modré barvy obklopující kouřový mrak. Pak někdo zvolal, že bychom měli sledovat postup tlakové vlny po zemi. Vypadala jako jasně osvětlená kruhová oblast těsně u země, která se pomalu rozprostírala směrem k nám. Měla žlutou barvu.“

„Jednou z věcí, které mne překvapily, byla stálost toho kouřového mraku. Po úvodní prudké explozi, získala spodní část mračna zdánlivě ustálený tvar a zůstala bez hnutí viset ve vzduchu. Její horní část mezitím neustále stoupala vzhůru, takže po několika minutách dosáhla výšky nejméně pěti mil. Tam se začala pomalu klikatit kvůli proměnným rychlostem větru v různých výškách. Sloup kouře na počátku vzestupu pronikl mrakem, ale zdál se být oblakem naprosto neovlivněný.“

Toto byl notoricky známý nukleární test „Trinity“, první špinavé jaderné zbraně, která explodovala v atmosféře. Šestikilogramová koule plutonia, komprimovaného na nadkritickou hodnotu čočkovými náložemi výbušniny. Trinity explodovala nad Novým Mexikem silou rovnající se zhruba 20 000 tunám TNT. V několika sekundách byly nasáty do atmosféry miliardy smrtících radioaktivních částic a vyneseny až do nadmořské výšky takřka deseti kilometrů, odkud je vysokorychlostní jetstreamové proudění rozneslo široko daleko.

Americká vláda, která předem věděla o radiaci a byla si velmi dobře vědoma jejích smrtících účinků na lidské bytosti, přesto neomaleně nařídila provést tento test v naprostém pohrdání lidským zdravím a životy. Právně to byla trestuhodně hrubá nedbalost, ale o to se americká vláda nikdy nestarala. Dříve či později bude pro všechny dlouhodobé účinky, jimiž trpěli Američané a další občané v místních mnohem vzdálenějších oblastech, tak či tak „vypátrán“ jiný viník.

Jestliže někde na pláži na vaší pleti náhodou přistane jediná mikroskopická částečka radioaktivního spadu, dostanete rakovinu pokožky. Po vdechnutí jediné částečky téhož smrtícího svinstva vás nevyhnutelně očekává úmrtí na rakovinu plic. Pokud totiž náhodou výjimečně nejste šťastný kuřák cigaret, zaryje se pevná mikroskopická radioaktivní částečka hluboko do plicní tkáně, naprosto udolá omezené tělesné zásoby vitamínu B17, a vyvolá nekontrolovatelné buněčné bujení.

Jak si můžeme být tak naprosto jisti, že částice radioaktivního spadu opravdu vždy vyvolá rakovinu plic, je-li osoba exponovaná zevnitř? Skuteční vědci, na rozdíl od lékařských šarlatánů a propagandistů, s tím nemají problém. Aby libovolná teorie byla vědecky akceptovatelná, musí nejprve být prokázána v souladu s tvrdými požadavky, na nichž se vědci všeobecně dohodli. Nejprve muselo být izolováno podezřelé radioaktivní agens, a pak použito při přísně kontrolovaných laboratorních experimentech s cílem dosáhnout deklarovaného výsledku, to znamená rakoviny plic u savců.

Vědci v průběhu let nelítostně obětovali desetitisíce myší a krys, jejichž plíce úmyslně vystavovali působení radioaktivních látek. Exaktně doložené výsledky všech těchto mnohostranných experimentů jsou identické: u KAŽDÉ myši nebo krysy se vyvine rakovina plic a každá myš nebo krysa na ni pojde. Teorie tedy byla převedena do tvrdých vědeckých fakt, získaných v rigorózně kontrolovaných laboratorních podmínkách. Podezřelý činitel [radioaktivní látka] po vdechnutí savci způsoboval předpokládaný výsledek [rakovinu plic].

Celkovou závažnost rizika rakoviny plic, kterou lidé získávají z atmosférického radioaktivního spadu, ani nelze nadsadit. Předtím než Rusko, Británie a USA postavily 5. srpna 1963 atmosférické testy mimo zákon, bylo už v ovzduší rozptýleno více než 4200 kilogramů plutonia. Jelikož víme, že méně než jeden mikrogram [miliontina gramu] vdechnutého plutonia u člověka zapříčiní terminální rakovinu plic, víme také to, že vlády našich přátelských spojenců umístily do ovzduší a životního prostředí obecně na 4 200 000 000 [4,2 miliard] letálních dávek, přičemž poločas rozpadu těchto radioaktivních částeček je minimálně 50 000 let. Vyděsilo vás to? Bude hůř, tohle je jen začátek.

Výše zmíněné plutonium je částí vlastní jaderné zbraně před detonací, ale daleko největší množství smrtelně radioaktivních částic je vytvořeno z obyčejného prachu nebo písku, odsátého při výbuchu ze země, a ozářeného při vertikálním prostupu místy, kde byla ohnivá koule explodované zbraně. Tyto částice tvoří zdaleka největší část sloupce „dýmu“ na libovolné fotografii atmosférického jaderného výbuchu. Ve většině případů bylo takto odsáto a při průchodu permanentně ozářeno několik tun materiálu, ale buďme neuvěřitelně tolerantní a tvrďme, že při každém jednotlivém atmosférickém nukleárním testu bylo do ovzduší vtaženo pouhých 1000 kilogramů povrchového materiálu.

Před jejich zákazem provedlo Rusko, Británie a USA celkem 711 jaderných zkoušek v atmosféře, přičemž bylo vytvořeno 711 000 kilogramů smrtících mikroskopických radioaktivních částeček, k nimž ještě musíme přičíst původních 4200 kilogramů materiálu ze samotných zbraní, takže tu i v rámci opatrného odhadu máme celkem 715 200 kilogramů. Při více než miliónu letálních dávek na kilogram to neznamená nic jiného, než že vlády zmíněných zemí zamořily atmosféru více než 715 000 000 000 [715 miliardami] takových dávek, což je dost, aby u každého muže, ženy a dítěte na Zemi mohly 117krát vyvolat rakovinu pokožky či plic.

Dříve než se na to zeptáte — ne, radioaktivní částice nemohou „pohasnout“, přinejmenším ne za vašeho života či života vašich dětí a vnoučat. Při poločasu rozpadu 50 000 let, nebo i delším, s námi tyto nespočetné triliony smrtících, vládami šílenců vyprodukovaných radioaktivní částic budou v podstatě navěky. Částice roznesené kolem celého světa mocnými jetstreamy jsou rozloženy namátkově, byť vykazují vyšší koncentraci v obvodu několika tisíc kilometrů okolo míst původních testů. Normální vítr či jiné porušení povrchu je všechno, čeho je potřeba k tomu aby se opět dostaly nahoru a vytvořily zvýšené nebezpečí pro lidi pohybující se v nejbližším okolí.

Kdysi úplně nevinná aktivita, jako třeba hravé kopnutí do písku v létě na pláži, bychom dnes snadno mohli deklarovat jako pokus o sebevraždu, jestliže se vám přitom podaří zvířit pár radioaktivních částic, které se vám mohou přilepit na pleť nebo je vdechnete do plic.

Dvanáct let po kataklyzmatickém testu Trinity bylo západním vládám naprosto jasné, že se jim věci začínají vymykat z ruky. Zpráva Britské rady pro lékařský výzkum z roku 1957 uvádí, že celosvětová „úmrtí na rakovinu plic se v období mezi 1945 až 1955“ více než zdvojnásobila, ačkoli nebylo nabídnuto žádné vysvětlení. V průběhu téhož desetiletí se počet úmrtí na rakovinu v bezprostřední blízkosti Hirošimy a Nagasaki ztrojnásobil. Od roku 1945 až do oficiálního ukončení atmosférických zkoušek v roce 1963, zaznamenal nárůst výskytu rakoviny plic na pacifických ostrovech pětinásobek. Poté když bylo jasné, že úplně rozhasila naše životní prostředí na 50 000 let dopředu, nastal pro „velkou vládu“ čas přikročit k důležité akci sloužící odvrácení pozornosti.

Jak lidem nejlépe dokázat, že si způsobují rakovinu plic sami, to znamená moci jim říkat, že sami nesou vinu za způsobenou újmu na zdraví tak, aby z toho nikdy nemohla být obviněna nebo dokonce žalována žádná vláda? Jedinou samozřejmou látkou, kterou lidé kromě vzduchu vdechovali do plic, byl tabákový kouř, a tak si na něj došlápli. Různí mizerně kvalifikovaní lékařští „výzkumníci“ zčistajasna zjistili, že tonou v impozantních státních dotacích s cílem spustit výzkum, zaměřený na dosažení jasného konečného rezultátu: „Dokažte, že kouření způsobuje rakovinu plic!“

Skuteční vědci [obzvlášť někteří význační nukleární fyzici] se nad raným patetickým úsilím zelenáčů protikuřácké lobby dlouho jen pochmurně usmívali, ale nakonec je vlákali do pasti ze všech nesmrtelnější. Kvazi-lékařští výzkumníci byli vyzváni, aby svá falešná tvrzení prokázali podle přesně stejných přísných vědeckých norem použitých při zkoušce, která dokázala, že vdechnuté radioaktivní částice vyvolají u savců rakovinu plic.

Připomeňme si, že aby libovolná teorie byla vědecky akceptovatelná, musí být nejprve prokázána v souladu s tvrdými požadavky, na nichž se vědci všeobecně dohodli. Především musí být izolován podezřelý agens [zde tabákový kouř] a poté použit v důkladně kontrolovaných laboratorních experimentech k předvedení deklarovaného výsledku, to znamená rakoviny plic u savců. Navzdory tomu, že v rámci pokusů byly doslova desítky tisíc obzvlášť náchylných myší a krys vystaveny ekvivalentu 200 cigaret denně, nakonec až na několik let, se „lékařské vědě“ ANI JEDNOU U ŽÁDNÉ Z NICH nepodařilo vyvolat rakovinu plic! Ano, nešálí vás zrak, čtete správně. Stovky tisíc lékařů nás víc než čtyřicet let obelhávaly.

Skuteční vědci vzali kvazi-lékařské výzkumníky pod krkem, protože „spárovali“ experiment se smrtícími radioaktivními částečkami s experimentem s blahodárným tabákovým kouřem, a tím definitivně na věčné časy prokázali, že kouření za žádných okolností nemůže být příčinou rakoviny plic. A dále, při jednom velkém „nešťastnou náhodou“ spuštěném experimentu, který by si nikdy nedovolili publikovat, tito skuteční vědci s překvapující jasností prokázali, že kouření ve skutečnosti před rakovinou plic naopak chrání!

Jak k tomu došlo? Všechny myši a krysy byly vždy použity jen v jednom specifickém experimentu, a pak utraceny. Výzkumníci tak zabezpečili, aby důsledky vlivu jakékoli testované substance nemohly být náhodně „smíšeny“ s reálnými či imaginárními účinky jiné substance. Jednoho dne, „jakoby kouzlem“, si několik tisíc myší z experimentu s tabákovým kouřem „náhodou“ našlo cestu do experimentu s radioaktivními částečkami, které v minulosti vždy spolehlivě usmrtily všechny nešťastné testovací subjekty. Jenomže tentokrát, zcela proti všem předpokladům, šedesát procent myší-kuřáků setkání s radioaktivními částicemi přežilo. Jediným odlišným parametrem bylo jejich předchozí vystavení hojnému množství tabákového dýmu.

Okamžitě byl uplatněn tlak státního dozoru a tato fakta byla zatajena, ale to skutečné vědce neumlčelo. Profesor Schrauzer, prezident Mezinárodní asociace bio-anorganických chemiků, podal v roce 1982 před komisí U.S. Kongresu svědectví o tom, že vědci z testů se zvířaty už dlouho dobře ví, že jisté množství tabákového dýmu působí jako anti-karcinogen [má protirakovinový účinek]. Uvedl také, že jsou-li zvířata vystavena známým karcinogenům [rakovinu vyvolávajícím substancím], působí aplikace dostatečného množství tabákového dýmu proti nim.

Jenže profesor Schrauzer zdaleka nehodlal skončit tímto prohlášením. Mimo již uvedeného výboru pod přísahou dále dosvědčil, že „žádná ze složek cigaretového dýmu se neprokázala jako způsobující lidskou rakovinu plic“ a dodal, že „nikdo nikdy nebyl schopen vyvolat rakovinu plic z kouření u laboratorních zvířat.“ Jeho vystoupení před kongresovým výborem bylo elegantním řešením jinak komplikovaného problému. Proto — jestliže vládní úředníci zablokují zveřejnění vaší vědecké práce, jděte stejnou cestou jako profesor Schrauzer a uveďte podstatná fakta do písemného záznamu parlamentní komise!

Jak se dalo předvídat, tyto kruté pravdy vyvolaly u státních úředníků a kvazi-lékařských „výzkumníků“ záchvat zuřivého vzteku. V roce 1982 už skutečně začali sami věřit vlastní absurdní propagandě, a nedali se utišit ani významnými členy vědecké organizace. Zcela neočekávaně přenesli vinu na další „utajené přísady“, přidávané do cigaret tabákovými společnostmi.

„Ano, to musí být ono!“ tvrdili horlivě, jenže jen do doby, než pár vědců vzalo do ruky telefon a pak poukázalo na to, že tytéž „tajné přísady“ byly použity i při experimentech na myších, čímž bylo prokázáno, že rovněž nemohou být příčinou rakoviny plic.

Věci vypadají beznadějně nejen pro vládu, tak i pro celé lékařské společenství. Od dob, kdy byla do protikuřáckého hnutí na počátku šedesátých let napumpována spousta dotací, prošly lékařským studiem snad stovky tisíc lékařů, jimž bylo vštěpováno, že kouření způsobuje rakovinu plic. Většina z nich této lži uvěřila, ale v nátěru už se začínaly objevovat praskliny.

Ani těm nejtupějším budoucím doktorům nemohlo uniknout, že mezi prezentovanými daty není žádný vztah, a když se dotázali, bylo jim řečeno, že nemají klást hloupé otázky. Věta „Kouření vyvolává rakovinu plic!“ byla převedena na krédo v něčem, co funguje jako mechanizmus náboženského přesvědčení, v němž slepá víra supluje jakýkoli důkaz.

Taková slepá víra ovšem potřebuje systém vnější podpory. V tomto případě sehrály tuto roli reklamní agentury a média. Obrazovky náhle zaplavily obrázky strašně zčernalých „kuřáckých plic“, doprovázené omíláním mantry, že asi toužíte zemřít v hrozných mukách, jestliže od toho ihned neupustíte. Samozřejmě to byl naprostý patetický nesmysl. Na pitevním podnosu vypadají plíce kuřáka i nekuřáka napohled stejně, jsou růžové a jediný způsob jak může soudní patolog poznat, že někdo byl kuřák, je, že nalezne stopy po od nikotinu na prstech, balíček cigaret v kapse kabátu, nebo pokud jeden z příbuzných pošetile uvede do záznamu, že zesnulý kdysi kouřil ten ďábelský plevel.

A černé plíce na fotografii? Ty patřily horníkovi, který po celý svůj život v hojném množství vdechoval mikroskopické částice prachu černého uhlí. Stejně jako radioaktivní částice se zachytí hluboko v plicní tkáni, kde zůstanou navždy. Kdybyste pracovali dvacet nebo více let bez ochranné masky v kamenouhelném dole, vypadaly by vaše plíce pravděpodobně stejně, jako ty na podnosu.

Mnoho lidí chce přesně vědět, co vlastně myši — kuřáky zachránilo před smrtícími radioaktivními částicemi, a ještě více se ptá, jak je možné, že dnes podle reálných čísel na rakovinu plic umírá daleko více nekuřáků než kuřáků. Asi nejblíže k pravdě je profesor Sterling ze Simon Fraser University v Kanadě, který se ve svých výzkumných zprávách přiklání k úsudku, že kouření podněcuje v plicích tvorbu tenké vrstvy hlenu, „která utváří ochrannou vrstvu, bránící libovolným rakovinotvorným částicím ve vstupu do plicní tkáně.“ Toto má v rámci toho, co dnes známe patrně nejblíže k pravdě a navíc i dokonalý vědecký smysl. Radioaktivní částice vdechnuté kuřákem ihned polapí vrstvička hlenu, a pak jsou vypuzeny z těla dříve, než mohou prostoupit do plicní tkáně.

 

Související články: